Co nám zůstane, co poztrácíme

Archivy jsou důležitější, než byly kdy dříve, protože všechny údaje, s nimiž naše civilizace pracuje, jsou vlastně pro krátkodobé použití. Jejich životnost je limitována použitými technologiemi, nosiči, přehrávači.

Hudbu jsme mívali na černých deskách, pak na CD, donedávna v MP3 a dnes ji nemáme vůbec nikde, protože přišel streaming. Hudba je kdesi v cloudu. Video jde stejnou cestou. Dokumenty, maily, tabulky; budou ty dnešní k dispozici za deset let? Za dvacet? Kde budou uloženy v jakém formátu, bude k mání software, v němž by šly otevřít? Když vám přinesu osmipalcovou disketu, na níž je soubor s tabulkou ve formátu Lotus 1-2-3 — víte o někom, kdo si bude vědět rady a převede vám to do Excelu?

Aby směl Národní filmový archiv mít svůj mezinárodní statut, musí uchovávat kopie filmů na celuloidu, ne v digitální podobě; ta se nepokládá pro dlouhodobou archivaci za spolehlivou. Je to samozřejmě pracné, zdlouhavé, drahé (filmy se často digitalizují, restaurují na počítači a pak přepisují zpět na filmový pás — a to v době, kdy se v kinech už častěji promítá z disku než z promítačky), ale je to správné a nutné, máme-li mít jistotu dlouhodobého uchování.

Totéž ostatně platí o papírové dokumentaci.  České pozemkové knihy, Desky zemské, sahají zpět až do třináctého století. V roce 1541 ovšem téměř beze zbytku shořely a musely se komplikovaně rekonstruovat. I to je bezmála pět set let. Umíme si představit technologie práce s informací, jaké se budou používat roku 2600? To je naprosto absurdní otázka.

Přepisujeme tedy z jednoho média na druhé a pořád něco ztrácíme, něco zapomeneme, něco pomineme, protože to už není důležité. Informace mizí s měnícími se technologiemi. To je změna oproti dlouhému údobí dějin, kdy se psalo na papír či pergamen. (Ale i ten občas shořel.)

Je tu ale ještě jeden pohled na věc. Skutečně stojí za uchování vše? Každá fotka z dovolené, každá poznámka na Facebooku, každé interní memorandum? S novými technologiemi se zmnohonásobila i naše schopnost produkce informací. Tradiční názor, že archivovat pro budoucnost se má pokud možno vše, je neudržitelný.

Paměť civilizace se vždycky částečně uchovávala a částečně vytrácela. Něco shořelo, něco se ztratilo. Nové je to, že teď sami musíme volit, co zachovat a co ne s plným vědomím důsledků.